Vyrostl jsem ve spíše chudší čtvrti přístavního města Turku. Můj otec byl šampion v boxu a i já spolu s mým mladším bratrem jsme aktivně boxovali. Ve škole jsem se často zapletl do nějaké rvačky; nikdy jsem neváhal použít pěsti. V dospívání jsem se připojil k nechvalně známému gangu a dostal se tak do ještě drsnějších bitek. Také jsem objevil heavymetalovou hudbu a začal jsem snít o tom, že se stanu rockovou hvězdou.

Koupil jsem si bicí, založil kapelu a brzy jsem se stal jejím hlavním zpěvákem. Líbilo se mi řádit na pódiu jako šílenec. Naše kapela se chovala agresivně a vypadala divoce, a tak jsme si postupně získali popularitu. Začali jsme hrát před velkým publikem. Udělali jsme několik nahrávek a ta poslední měla dobré recenze. Před rokem 1990 jsme odcestovali do Spojených států na propagační turné. Měli jsme několik koncertů v New Yorku a Los Angeles, a než jsme se vrátili do Finska, navázali jsme řadu dobrých kontaktů v hudebním průmyslu.

Být v kapele mě bavilo, ale zároveň jsem toužil po smysluplnějším životě. Zklamalo mě soupeřivé prostředí hudebního průmyslu a byl jsem znechucen svým lehkovážným životním stylem. Říkal jsem si, že jsem špatný člověk, a měl jsem strach, že za to budu trpět v pekle. Odpovědi na své otázky jsem hledal v nejrůznějších náboženských knihách. Také jsem se často modlil k Bohu o pomoc, a to i přesto, že jsem si myslel, že se mnou nikdy nebude spokojený.

Abych se uživil, pracoval jsem na poště. Po nějaké době jsem zjistil, že jeden můj kolega je svědek Jehovův. Zasypal jsem ho otázkami. Fascinovalo mě, že na každou z nich mi dal z Bible logickou odpověď, a tak jsem s ním začal Bibli studovat. Po několika týdnech studia naše kapela dostala lukrativní nabídku  nahrát album a vydat ho ve Spojených státech. Říkal jsem si, že přišla moje životní šance.

Svědkovi, který se mnou studoval, jsem řekl, že chci nahrát ještě toto album a potom už Bibli začnu brát ve svém životě vážně. Neřekl mi, co si o tom myslí, jenom mě poprosil, abych přečetl Ježíšova slova z Matouše 6:24. Píše se tam: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů.“ Když jsem si uvědomil význam tohoto výroku, nezmohl jsem se na slovo. Za několik dní to byl ale ten svědek, kdo se nezmohl na slovo. Řekl jsem mu totiž, že jsem z kapely odešel, protože chci následovat Ježíše.

Bible pro mě byla jako zrcadlo, ve kterém jsem viděl své nedostatky. (Jakub 1:22–25) Choval jsem se brutálně, byl jsem pyšný a velmi ctižádostivý. Mluvil jsem sprostě, rval jsem se, kouřil a opíjel se. Když jsem si uvědomil, jak vzdálený je můj životní styl od biblických zásad, měl jsem pocit, že potřebné změny nikdy udělat nedokážu. I tak jsem byl odhodlán to zkusit. (Efezanům 4:22–24)

Zvláště ze začátku mě zaplavovaly pocity viny kvůli tomu, čeho jsem se dopustil v minulosti. Svědek, který se mnou studoval, mi ale velmi pomáhal. Ukázal mi, co se v Bibli píše u Izajáše 1:18: „I kdyby se vaše hříchy prokázaly být jako šarlat, budou vybíleny právě jako sníh.“ Tento a další biblické verše mě přesvědčily, že náš nebeský Otec je milosrdný a přeje si vyléčit rány těch, kdo svých chyb litují.

Když jsem Jehovu lépe poznal a vytvořil si k němu osobní vztah, rozhodl jsem se mu zasvětit svůj život. (Žalm 40:8) Pokřtěn jsem byl v roce 1992 na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v Sankt Petěrburgu.

Mezi svědky Jehovovými jsem získal mnoho dobrých přátel. Občas se sejdeme a něco hezkého si zahrajeme. Hudbu vnímáme jako dar od Boha. (Jakub 1:17) Obzvlášť vděčný jsem za to, že jsem potkal svou milovanou manželku Kristinu. Sdílím s ní radosti i starosti a své nejhlubší pocity.

Kdybych se nestal svědkem Jehovovým, možná bych už dneska nežil. Dřív jsem šel z problému do problému a procházel nejrůznějšími krizemi. Teď má můj život ale skutečný smysl a já cítím, že všechno je, jak má být.