PŘED několika lety si Cesar a jeho žena Rocio žili pohodlně v Kalifornii. Měli vlastní dům a byli bezdětní. Cesar pracoval na plný úvazek ve firmě, která se specializovala na topení, vzduchotechniku a klimatizaci, a Rocio byla zaměstnaná na částečný úvazek v ordinaci. Pak se ale stalo něco, co jim změnilo život.

V říjnu 2009 odbočka ve Spojených státech poslala do všech sborů v této zemi dopis. Vyzvala v něm zkušené dobrovolníky, aby si podali přihlášku pro dočasné pracovníky betelu. Měli pomáhat s rozšiřováním komplexu ve Wallkillu ve státě New York. Byli osloveni i ti, kdo už pro takovou službu překročili obvyklý věkový limit. Cesar a Rocio vzpomínají: „Uvědomovali jsme si, že vzhledem k našemu věku to může být poslední šance sloužit v betelu. Za nic na světě jsme si nechtěli nechat tuto příležitost ujít!“ Okamžitě se přihlásili.

Uplynul víc než rok, ale Cesar a Rocio žádné pozvání nedostali. Přesto dělali další kroky, aby svého cíle dosáhli – zjednodušovali si život. Cesar vypráví: „Garáž jsme předělali na garsonku, abychom mohli pronajímat dům. Pak jsme se z našeho vysněného domu, který měl 200 metrů čtverečních a který jsme postavili před pár lety, přestěhovali do naší garsonky o rozloze 25 metrů čtverečních. Díky těmto změnám jsme byli lépe připraveni na to, kdyby pozvání do betelu přišlo.“ Co se dělo dál? Rocio říká: „Měsíc po tom, co jsme se přesunuli do našeho bytečku, jsme dostali pozvání, abychom sloužili jako dočasní dobrovolníci ve Wallkillu. Bylo nám jasné, že když jsme si zjednodušili život, Jehova měl čemu požehnat.“

I stovky dalších bratrů a sester přinesly oběti, aby mohli pracovat na stavebních projektech ve státě New York. Hodně jich pomáhá při rozšiřování komplexu ve Wallkillu a řada jiných pracuje na výstavbě světového ústředí ve Warwicku. * Mnozí manželé se vzdali svého krásného domu, dobře placeného zaměstnání i domácích mazlíčků, aby mohli Jehovovi sloužit víc. Požehnal Jehova takové obětavosti? Rozhodně ano!

Například elektrikář Way a jeho manželka Debra, kterým je téměř 60 a jsou z Kansasu, prodali svůj dům a většinu majetku a přestěhovali se do Wallkillu, aby tam sloužili jako externí spolupracovníci betelu. * I když to od nich vyžadovalo hodně obětí, jsou přesvědčení, že stály za to. Debra o své práci v betelu říká: „Někdy mám pocit, jako bych vstoupila do jednoho z těch obrázků ráje, kde se staví domy.“

Melvin a Sharon z Jižní Karolíny prodali svůj dům a majetek, aby mohli pomáhat ve Warwicku. I když pro ně nebylo snadné se toho všeho vzdát, mají radost, že se na tomto výjimečném projektu mohou podílet. Říkají: „Jsme šťastní, že můžeme pracovat na něčem, z čeho bude mít užitek celosvětová organizace.“

Kenneth byl stavař a teď je v důchodu. Jemu i jeho manželce Maureen je něco přes 50 a přestěhovali se z Kalifornie do Warwicku. Aby tam mohli odjet, dohodli se s jednou sestrou ze sboru, že se jim bude starat o dům. Také požádali svou rodinu, aby jim pomohla s péčí o Kenova tatínka. Litují toho, že přinesli takové oběti, aby mohli sloužit v betelu? V žádném případě! „Hodně jsme toho získali,“ říká Ken. „To neznamená, že se občas nevyskytnou nějaké problémy, ale máme bohatý život a vřele tuto službu doporučujeme!“

Většina těch, kdo se dali k dispozici, musela překonat určité překážky. Například William a Sandra, kterým je něco přes 60, si žili spokojeně v Pensylvánii. Měli úspěšnou firmu na součástky do strojů a zaměstnávali 17 lidí. Sloužili ve sboru, ve kterém byli odmalička, a většina příbuzných bydlela nedaleko. Když se jim tedy naskytla příležitost sloužit jako externí spolupracovníci ve Wallkillu, uvědomovali si, že by se museli rozloučit se svými blízkými a se vším,  co důvěrně znali. William říká: „Největší zkouškou pro nás nepochybně bylo opustit to, na co jsme byli zvyklí.“ Hodně se modlili a pak se rozhodli, že se přestěhují. Této změny nelitují. „Radost z toho, že můžeme být přímo v centru dění a sloužit s rodinou betel, se nedá s ničím srovnat,“ říká William. „Nikdy jsme se Sandrou nebyli šťastnější.“

Ricky, který pracoval na Havaji jako projektový manažer ve stavebnictví, dostal pozvání, aby sloužil jako externí spolupracovník ve Warwicku. Jeho manželka Kendra ho v tom podpořila. Jedna věc jim ale dělala oprávněné starosti: jak to zvládne jejich 11letý syn Jacob? Říkali si, jestli je rozumné přestěhovat se do státu New York a jestli si jejich syn zvykne na úplně jiné prostředí.

„Důležité pro nás bylo najít sbor, kde budou mladí, kteří jsou na tom duchovně dobře,“ říká Ricky. „Chtěli jsme, aby měl Jacob kolem sebe kvalitní přátele.“ Jak se ukázalo, ve sboru, do kterého začali chodit, bylo jen málo dětí, ale zato několik betelitů. „Po našem prvním shromáždění jsem se Jacoba zeptal, jak se mu v novém sboru líbí, když tam není nikdo v jeho věku,“ vypráví Ricky. „Řekl mi: ‚Nedělej si starosti, tati. Budu se kamarádit s mladými bratry z betelu.‘“

A to se také stalo. Betelité přijali Jacoba mezi sebe. Jaký to na něj mělo vliv? Ricky říká: „Jednou večer jsem šel kolem synova pokoje a všiml si, že se tam ještě svítí. Myslel jsem si, že ho načapám, jak hraje nějakou počítačovou hru, ale on si četl Bibli! Když jsem se ho zeptal, co dělá, odpověděl mi: ‚Teď jsem betelita a přečtu celou Bibli za rok.‘“ Není třeba dodávat, že Ricky a Kendra jsou nadšení. Nejenom proto, že Ricky může pracovat na stavbě ve Warwicku, ale také proto, že jejich přestěhování pomohlo Jacobovi k duchovnímu růstu. (Přísl. 22:6)

Stavební projekty ve Wallkillu a Warwicku jednou skončí, takže těm, kdo byli pozvaní na výpomoc, je jasné, že jejich spolupráce s betelem je dočasná. Dělají si snad přehnané starosti s tím, kam půjdou nebo co budou dělat? Vůbec ne! Mnozí mají podobné pocity jako dva manželské páry z Floridy, kterým je něco přes 50. Hlavní stavbyvedoucí John a jeho manželka Carmen,  kteří slouží jako dočasní dobrovolníci ve Warwicku, říkají: „Viděli jsme, jak se Jehova až doteď staral o naše specifické potřeby. Uvědomujeme si, že nás sem určitě nepřivedl jenom proto, aby nás pak opustil.“ (Žalm 119:116) Luis, který navrhuje protipožární systémy, a jeho žena Quenia slouží ve Wallkillu. Říkají: „Viděli jsme, že Jehova se vždycky štědře postaral o to, co jsme v hmotném ohledu potřebovali. Věříme, že to bude dělat dál, i když nevíme jak, kdy nebo kde.“ (Žalm 34:10; 37:25)

Většina těch, kdo pracují na stavebních projektech ve státě New York, si mohla najít důvody, proč pozvání nepřijmout. Oni ale Jehovu vyzkoušeli, přesně jak k tomu Jehova vybízí všechny své služebníky: „Vyzkoušejte mě, prosím, . . . zda vám neotevřu nebeské propusti a opravdu na vás nevyleji požehnání, až již nebude nedostatek.“ (Mal. 3:10)

Vyzkoušíš Jehovu i ty? Vážně se zamysli nad tím, co můžeš udělat, aby ses na takové úžasné práci mohl podílet – ať už to bude ve Wallkillu, Warwicku, nebo na jiném stavebním projektu. Na vlastní oči uvidíš, jak tě Jehova odmění. (Mar. 10:29, 30)

Stavební inženýr Dale a jeho žena Cathy, kteří jsou z Alabamy a teď pracují ve Wallkillu, tento druh služby vřele doporučují: „Pokud sebereš odvahu a opustíš svoje zajeté koleje, uvidíš Jehovova ducha v akci.“ Co musíš udělat, aby ses mohl dát k dispozici? Dale říká: „Zjednodušuj, zjednodušuj a zase zjednodušuj. Nikdy toho nebudeš litovat!“ Gary ze Severní Karolíny má třicetileté zkušenosti jako hlavní stavbyvedoucí. Spolu s manželkou Maureen slouží ve Warwicku a cítí, že jim Jehova bohatě žehná. Říkají: „Jsme rádi ve společnosti mnoha skvělých bratrů a sester, kteří zasvětili svůj život službě Jehovovi v betelu. Je příjemné s nimi spolupracovat.“ Gary dodává: „Pokud chceš sloužit v betelu, musíš žít jednoduše. Je to nejlepší způsob, jak v tomhle systému věcí přežít.“ Jason, který pracoval pro jednu elektromontážní firmu, a jeho manželka Jennifer pocházejí z Illinois. Říkají, že práce ve Wallkillu „se nejvíc podobá životu v novém světě“. Jennifer dodává: „Je úžasné vědět, že všeho, co děláme, si Jehova váží a je to investice do budoucnosti, kterou pro nás připravuje. Zahrnuje nás požehnáním.“