JEŠTĚ před několika lety manželé Roald a Elsebeth, kterým tehdy bylo skoro 50 let, vedli pohodlný život v Bergenu, druhém největším městě Norska. S dcerou Isabel a synem Fabianem se pravidelně podíleli na sborových činnostech. Roald sloužil jako starší, Elsebeth jako průkopnice a Isabel s Fabianem byli šikovní zvěstovatelé.

V září 2009 se však rodina rozhodla podniknout něco nového — týden kázat v odloučené oblasti. A tak Roald a Elsebeth spolu s Fabianem, kterému tehdy bylo 18, odcestovali do městečka Kjøllefjord na mysu Nordkyn, který leží v kraji Finnmark za polárním kruhem. Tam se věnovali kazatelské činnosti spolu s dalšími bratry a sestrami, kteří také přijeli za tímto účelem. Roald vzpomíná: „Ze začátku jsem byl spokojený, že se mi podařilo zařídit všechny záležitosti tak, abych se na této zvláštní činnosti mohl podílet celý týden.“ Během týdne se však Roaldova spokojenost začala vytrácet. Co se stalo?

Roald vypráví: „Z čista jasna se nás Mario, průkopník, který slouží ve Finnmarku, zeptal, jestli bychom byli ochotní přestěhovat se do města Lakselv, abychom tam vypomohli ve sboru, který má 23 zvěstovatelů.“ Roald byl tímto nečekaným dotazem zaskočený. Vysvětluje: „S Elsebeth jsme sice uvažovali o možnosti sloužit v místě, kde je větší potřeba, ale chtěli jsme to udělat později, až budou děti z domu.“ Již během několika dnů, kdy kázali v této odloučené oblasti, však Roald viděl, že místní lidé se chtějí učit o Jehovovi a že potřebují pomoc nyní, ne později. „Mariova otázka mě tížila, a dokonce jsem několik nocí nemohl spát,“ říká. Pak Mario odvezl Roalda s celou rodinou do Lakselvu, ležícího asi 240 kilometrů jižně od Kjøllefjordu. Chtěl, aby osobně poznali členy tamějšího malého sboru.

Andreas, jeden ze dvou starších v Lakselvu, jim ukázal město a sál Království. Členové sboru je vřele přivítali a Roaldovi a Elsebeth řekli, že by byli šťastní, kdyby jim přišli s kazatelskou činností pomáhat. Andreas jim s úsměvem řekl, že pro Roalda a Fabiana již domluvil pracovní pohovor. Co tato rodina udělá?

Fabianova první reakce byla: „Nemám chuť se sem stěhovat.“ Představa, že opustí blízké přátele a sbor, kde vyrůstal, a bude žít v nějakém malém městě, ho nijak nelákala. Také ještě nedokončil elektrotechnickou školu. Když se však na přestěhování zeptali Isabel (které tehdy bylo 21 let), zvolala: „Přesně tohle jsem vždycky chtěla!“ Když o tom ale více přemýšlela, začala si říkat: Je to opravdu dobrý nápad? Nebudou mi chybět přátelé? Neměla bych radši zůstat ve sboru, kde je to pohodlné a vím, co můžu čekat? A jak na pozvání reagovala Elsebeth? „Cítila jsem, že naše rodina dostala od Jehovy určitý úkol, ale také jsem myslela na to, že jsme právě zrenovovali náš dům, a na všechny ty věci, které jsme si za posledních 25 let pořídili.“

Když plánovaný týden skončil a Roald se s rodinou vrátil do Bergenu, nedokázali přestat myslet na své křesťanské bratry a sestry v Lakselvu, vzdáleném 2 100 kilometrů. Elsebeth říká: „Mnohokrát jsem se modlila k Jehovovi a s přáteli v tomto místě jsem udržovala kontakt tím, že jsme si posílali fotky a zkušenosti.“ Roald vypráví: „Na to, abych se rozhodl, jsem potřeboval čas. Musel jsem také zvažovat, zda by to bylo proveditelné po praktické stránce. Z čeho bychom tam žili? Modlil jsem se k Jehovovi a mnohokrát o tom mluvil se členy rodiny a se zkušenými bratry.“ Fabian vzpomíná: „Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že v podstatě nemám žádný důvod to odmítnout. Často jsem se modlil k Jehovovi a moje touha přestěhovat se postupně rostla.“ A co Isabel? Na případné přestěhování se připravovala tím, že začala s průkopnickou službou. Po šesti měsících této služby, kdy také věnovala hodně času osobnímu studiu, měla pocit, že je na tuto velkou změnu připravená.

Jak rostla touha této rodiny sloužit tam, kde je větší potřeba zvěstovatelů, začali podnikat kroky k dosažení svého cíle. Roald, který měl dobře placené zaměstnání a byl v něm spokojený, požádal o rok neplaceného volna. Jeho zaměstnavatel však chtěl, aby místo toho pracoval na částečný úvazek — dva týdny práce a šest týdnů volna. „Můj příjem se drasticky snížil, ale osvědčilo se to,“ říká.

Elsebeth vypráví: „Manžel mě požádal, abych zkusila najít dům v Lakselvu a zařídit pronájem našeho domu v Bergenu. Stálo to hodně času a úsilí, ale podařilo se nám to. Po nějaké době našly děti práci na částečný úvazek a pomáhaly hradit výdaje na jídlo a dopravu.“

Isabel vzpomíná: „Vzhledem k tomu, že město, kam jsme se přistěhovali, bylo malé, největším problémem pro mě bylo najít takovou práci, abych mohla dál sloužit jako průkopnice. Někdy to vypadalo beznadějně.“ Avšak díky tomu, že vzala  jakoukoli práci na částečný úvazek, jaká se naskytla — během prvního roku jich bylo celkem devět —, se jí podařilo uhradit své výdaje. A jak to bylo s Fabianem? „Abych dokončil elektrotechnickou školu, potřeboval jsem mít praxi. V Lakselvu se mi ji podařilo najít. Později jsem udělal zkoušky a našel si na částečný úvazek práci jako elektrikář.“

Také Marelius a jeho manželka Kesia chtěli sloužit tam, kde je zapotřebí více zvěstovatelů. Marelius, kterému je nyní 29, říká: „Sjezdové proslovy a interview o průkopnické službě mě podnítily, abych přemýšlel o tom, jak bych mohl sloužit více.“ Avšak Kesiu, které je nyní 26, odrazovala představa, že by se musela odstěhovat daleko od rodiny. „Děsila jsem se myšlenky, že ti, které mám ráda, budou daleko,“ říká. Marelius navíc pracoval na plný úvazek, aby splatil hypotéku na jejich dům. Vypráví: „Díky pomoci od Jehovy a mnoha modlitbám, ve kterých jsme ho prosili, aby nám pomohl udělat potřebné změny, se nám podařilo náš plán uskutečnit.“ Nejdřív začali věnovat hodně času studiu Bible. Potom prodali dům, dali výpověď ze zaměstnání a v srpnu 2011 se odstěhovali do města Alta v severním Norsku. Aby mohli být v průkopnické službě, Marelius pracuje jako účetní a Kesia jako prodavačka.

Na Knuta a Lisbeth, manželskou dvojici kolem 35 let, zapůsobily při čtení Ročenky příběhy těch, kdo slouží v místech, kde je zapotřebí více zvěstovatelů. „Podnítily nás k tomu, abychom začali uvažovat o službě v cizí zemi,“ říká Lisbeth, „ale já jsem váhala, protože jsem si myslela, že to není pro takové obyčejné lidi, jako jsem já.“ Přesto podnikali kroky, aby svého cíle dosáhli. Knut vypráví: „Prodali jsme náš byt, a abychom ušetřili peníze, přestěhovali jsme se k mé matce. Později — abychom si vyzkoušeli, jaké to je, sloužit v cizojazyčném poli — jsme na rok přešli do anglického sboru v Bergenu, kde jsme bydleli u Lisbethiny matky.“ Zanedlouho pak Knut a Lisbeth měli pocit, že už se dokážou přestěhovat, a to pořádně daleko — až do Ugandy. Do Norska se vracejí každý rok na dva měsíce. Vydělají si tak dostatek peněz na to, aby po zbytek roku mohli žít v Ugandě a kázat tam celodobě.

Jak to s těmito obětavými bratry a sestrami dopadlo? Roald vypráví: „V tomto odlehlém místě spolu jako rodina trávíme více času, než tomu bylo v Bergenu. Ještě víc jsme se sblížili. Duchovní pokrok svých dětí pokládám za požehnání.“ Dodává: „Také teď míň lpíme na hmotných věcech. Nejsou tak důležité, jak jsme si mysleli.“

 Elsebeth zjistila, že by bylo užitečné naučit se další jazyk. Proč? Na území lakselvského sboru leží městečko Karasjok, které je centrem oblasti, kde žijí Sámové — domorodí lidé, kteří obývají severní oblast Norska, Švédska, Finska a Ruska. Aby Elsebeth dokázala lépe předat těmto lidem dobrou zprávu, absolvovala kurz sámštiny. Nyní je schopná vést v tomto jazyce jednoduchý rozhovor. Jak se jí líbí její nový obvod? Rozzářeně říká: „Vedu šest biblických studií. Je úžasné, že můžu sloužit zrovna tady.“

Fabian je nyní průkopník a služební pomocník. Vypráví, jak spolu s Isabel pomohli třem dospívajícím ve svém novém sboru, aby se víc zapojili do sborových činností. Všichni tři se teď aktivně podílejí na kazatelské službě. Dva jsou již pokřtění a v březnu 2012 sloužili jako pomocní průkopníci. Jedna z těchto dospívajících, která byla duchovně zesláblá, později děkovala Fabianovi a Isabel za to, že jí pomohli, aby „se znovu rozjela“. Fabian vypráví: „Opravdu mě dojalo, když to řekla. Je skvělé někomu pomáhat.“ Isabel poznamenává: „Na tomto místě jsem skutečně mohla ochutnat a vidět, že Jehova je dobrý.“ (Žalm 34:8) Dodává: „A sloužit tady je navíc opravdová zábava.“

Marelius a Kesia nyní sice mají nižší životní úroveň, ale mnohem bohatší život. Sbor v Altě, kam se přestěhovali, má dnes 41 zvěstovatelů. Marelius říká: „Je velmi povzbuzující vidět, jak se náš život změnil. Děkujeme Jehovovi za to, že mu můžeme v tomto místě sloužit jako průkopníci. Přináší nám to velké uspokojení.“ Kesia dodává: „Naučila jsem se daleko víc důvěřovat Jehovovi a on se o nás velmi dobře stará. Zjistila jsem také, že když žiju daleko od svých příbuzných, pomáhá mi to víc si vážit každé chvilky, kterou trávíme spolu. Našeho rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.“

A co Knut a Lisbeth v Ugandě? Knut vypráví: „Nějakou dobu trvalo, než jsme si zvykli na prostředí a kulturu. Čas od času máme problémy s vodou, elektřinou a zažíváním, ale můžeme mít tolik biblických studií, kolik chceme.“ Lisbeth říká: „Půl hodiny jízdy od místa, kde žijeme, jsou území, kde se nikdy nekázalo. Když tam ale přijedeme, najdeme lidi, kteří čtou Bibli a prosí nás, abychom je učili. Předávat takovým pokorným lidem biblické poselství je radost, která se nedá s ničím srovnat.“

Náš Vůdce, Kristus Ježíš, musí být velmi šťastný, když z nebes pozoruje, že dílo, které započal, probíhá v dalších a dalších oblastech na zemi. Každý Boží služebník zažije opravdovou radost, když se ochotně nabídne, že bude plnit Ježíšův příkaz „čiňte učedníky z lidí všech národů“. (Mat. 28:19, 20)