Vyrůstal jsem v Los Angeles v Kalifornii v různých čtvrtích, které byly nechvalně známé pouličními gangy a drogami. Rodiče měli šest dětí a já byl druhý nejstarší.

Maminka nás vychovávala jako evangelíky. Já jsem ale v dospívání vedl dvojí život. O nedělích jsem zpíval v kostele a zbytek týdne trávil na večírcích, bral drogy a žil nemravně.

Měl jsem výbušnou a násilnou povahu. Jako zbraň jsem použil cokoli, jen abych vyhrál. To, co jsem se učil v kostele, na mě nemělo žádný vliv. Často jsem říkal: „Pomsta patří Bohu – a já jsem nástroj v jeho ruce!“ Když jsem koncem šedesátých let studoval střední školu, imponovali mi Černí panteři, což bylo politické hnutí známé svojí militantní taktikou v prosazování občanských práv. Připojil jsem se proto ke studentskému hnutí za občanská práva. Někdy jsme pořádali protesty, při kterých se musela zavřít škola.

To mi ale nestačilo, a tak jsem se začal podílet na zločinech z nenávisti. Například jsme s kamarády chodili na filmy o tom, jak dřív ve Spojených státech trpěli afričtí otroci. Byli jsme kvůli té nespravedlnosti tak rozzuření, že jsme někdy přímo v kině napadli bělošskou mládež. Potom jsme zamířili do bělošských čtvrtí a hledali, koho ještě můžeme zbít.

Když mi bylo skoro 20, byli jsme s bratry už hotoví gauneři a měli jsme věčné konflikty s policií. Jeden z mých mladších bratrů byl členem obávaného gangu a já jsem se k němu přidal. Šlo to se mnou od desíti k pěti.

Rodiče jednoho mého kamaráda byli svědkové Jehovovi. Pozvali mě do sálu Království na jejich pravidelné shromáždění a já jsem šel. Už od samého začátku jsem viděl, že svědkové jsou úplně jiní. Každý měl s sebou vlastní Bibli, ve které si hledal verše. Proslovy měli i mladí! Zapůsobilo na mě, když jsem se dozvěděl, že Bůh se jmenuje Jehova. (Žalm 83:18) Byli tam lidé mnoha národností, ale bylo jasně vidět, že mezi sebou nedělají rozdíly.

 Nejdřív jsem se svědky studovat Bibli nechtěl, ale na shromáždění jsem chodil rád. Jednou večer, když jsem byl v sále Království, měli mí kamarádi namířeno na koncert. Tam ubili jednoho kluka k smrti, protože jim nechtěl dát svou koženou bundu. Další den se tím chlubili a ještě i u soudu svůj zločin zlehčovali. Většina z nich byla odsouzena na doživotí. Asi nemusím dodávat, jak jsem byl rád, že jsem s nimi tehdy nešel. Rozhodl jsem se, že svůj život změním a začnu studovat Bibli.

Protože jsem se tak často setkával s rasovými předsudky, to, co jsem viděl mezi svědky, mě ohromilo. Například když jeden bílý svědek musel odcestovat, nechal svoje děti u černošské rodiny. Jedna bělošská rodina si zase k sobě vzala mladého černocha, který neměl kde bydlet. Přesvědčil jsem se, že právě o svědcích platí Ježíšova slova zapsaná v Janovi 13:35: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ Pochopil jsem, že jsem našel pravé náboženství.

Díky studiu Bible jsem si uvědomil, že musím začít uvažovat úplně jinak. Musel jsem se snažit nejen o to, abych byl mírný, ale také abych takové jednání pokládal za nejlepší způsob života. (Římanům 12:2) Postupně jsem dělal pokroky. V lednu 1974 jsem se dal pokřtít a stal se svědkem Jehovovým.

Ale i potom jsem na sobě musel pracovat. Například jednou během naší kazatelské činnosti dům od domu jsem začal honit zloděje, který mi ukradl z auta rádio. Když už jsem ho měl na dosah, rádio odhodil a utekl. Pak jsem to líčil ostatním a jeden sborový starší se mě zeptal: „Stephene, a co bys dělal, kdybys ho chytil?“ Po této otázce jsem se nad sebou zamyslel a došlo mi, že se v sebeovládání musím ještě zlepšit.

V říjnu 1974 jsem začal s průkopnickou službou, což znamenalo, že jsem každý měsíc strávil asi 100 hodin tím, že jsem mluvil s lidmi o Bibli. Později jsem měl radost z toho, že jsem byl pozván jako dobrovolný pracovník do světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. V roce 1978 jsem se vrátil do Los Angeles, abych se postaral o nemocnou maminku. Dva roky na to jsem se oženil se svou milovanou Aarhondou. Pomáhala mi s péčí o maminku až do její smrti. Časem jsme byli pozváni do biblické školy Strážné věže Gilead. Po graduaci jsme odcestovali do Panamy, kde sloužíme jako misionáři až dodnes.

Od křtu jsem se dostal do mnoha situací, ve kterých bych dřív jednal násilně. Když se mě teď někdo snaží vyprovokovat, už umím odejít nebo situaci nějak uklidnit. Hodně lidí včetně mojí manželky mě chválí, že to zvládám. Někdy dokonce překvapím i sám sebe! Za tyto změny ale nepřipisuju zásluhy sobě. Jsou důkazem, že Bible má moc měnit lidskou osobnost. (Hebrejcům 4:12)

Díky Bibli jsem našel smysl života a naučil se ovládat svoji výbušnou povahu. Už lidi nebiju, ale duchovně uzdravuju. Dokonce jsem pomohl poznat Bibli jednomu muži, kterého jsem na střední škole nenáviděl. Když se dal pokřtít, nějakou dobu jsme spolu bydleli a dodnes jsme přátelé. S manželkou jsme už studovali Bibli s víc než 80 lidmi, kteří se pak stali svědky Jehovovými.

Jsem Jehovovi hluboce vděčný, že mám šťastný a smysluplný život a kolem sebe spoustu opravdových přátel.