MOJŽÍŠ se narodil v těžké době. Už jako novorozeněti mu hrozila smrt. Jeho předkové patřili ke skupině nomádských pastevců, kteří se usadili v Egyptě se svým otcem Jákobem neboli Izraelem, aby unikli hladomoru. Po celá desetiletí žili pokojně vedle svých egyptských sousedů. Pak ale došlo k hrozivé změně. V jedné uznávané historické zprávě se píše: „Časem povstal nad Egyptem nový král . . . A přistoupil k tomu, aby řekl svému lidu: ‚Pohleďte, lid izraelských synů je početnější a mocnější, než jsme my. Pojďme, jednejme s nimi chytře, aby se nemnožili.‘“ Jaký měl tedy plán? Chtěl Izraelity ovládnout tím, že si je ‚tyransky zotročí‘, a později dokonce nařídil hebrejským porodním bábám, aby každého novorozeného chlapce zabily. (2. Mojžíšova 1:8–10, 13, 14) Navzdory tomu však Izraelitů dále přibývalo, protože porodní báby odmítly splnit faraónovo nařízení. Egyptský král proto vydal příkaz: „Každého novorozeného syna máte hodit do řeky Nilu.“ (2. Mojžíšova 1:22)

Jeden izraelský pár, Amram a Jokebed, se však „nebáli . . . králova nařízení“. (Hebrejcům 11:23) Jokebed porodila syna, o kterém bylo později napsáno, že byl „božsky krásný“. * (Skutky 7:20) Je možné, že Amram a Jokebed podle něčeho poznali, že jejich dítě má Boží přízeň. V každém případě se však rozhodli, že svého syna nenechají zabít. I když tím riskovali svůj vlastní život, dítě ukryli.

Po třech měsících to však již dále nešlo. Mojžíšovi rodiče neměli žádnou jinou možnost, a tak podnikli rozhodný čin. Jokebed položila dítě do papyrové schránky a tu dala do řeky Nil. Díky tomu Mojžíš vstoupil do dějin. (2. Mojžíšova 2:3, 4)

Mnozí učenci dnes nepovažují zprávu o těchto událostech za věrohodnou. Časopis Christianity Today uvádí: „Skutečnost je taková, že nebyl nalezen ani střípek přímých archeologických důkazů o [letech], která děti Izraele strávily v Egyptě.“ Ačkoli snad chybí přímý hmatatelný důkaz, existuje dostatek nepřímých důkazů, že tato biblická zpráva je pravdivá. Ve své knize Israel in Egypt (Izrael v Egyptě) egyptolog James K. Hoffmeier říká: „Archeologické nálezy jasně ukazují, že Egypt byl hojně navštěvován národy z Levanty [zemí na východním pobřeží Středozemního moře], zvláště kvůli klimatickým problémům, které vedly k suchu . . . A tak v období zhruba od roku 1800 do roku 1540 př. n. l. byl Egypt atraktivním  místem k přebývání pro semitsky mluvící lidi ze západní Asie.“

Kromě toho biblický popis otroctví v Egyptě je již dlouho uznáván za přesný. Kniha Moses—A Life uvádí: „Biblická zpráva o útlaku Izraelitů zjevně nachází podporu v jedné často publikované malbě, která zdobí stěnu jisté starověké egyptské hrobky. Malba velmi detailně znázorňuje skupinu otroků při výrobě cihel.“

Věrohodný je také popis papyrové schránky, kterou použila Jokebed. Bible říká, že schránka byla udělána z papyru, což je „materiál, který Egypťané běžně používali ke stavbě lehkých  a rychlých člunů,“ píše se v Cookově díle Commentary.

Je však možné uvěřit tomu, že by nějaký panovník chladnokrevně přikázal pobít malé děti? Učenec George Rawlinson připomíná: „K pobíjení malých dětí ... docházelo ve velkém rozsahu v různých dobách a na různých místech a bylo to považováno za běžnou záležitost.“ Navíc ani není potřeba dívat se do dávné minulosti, protože i dnes dochází k hrozným masovým vraždám. Zpráva v Bibli sice může být vnímána jako zneklidňující, nicméně je velmi věrohodná.

Osud svého dítěte však Jokebed neponechala náhodě. „Dala [schránku] do rákosí u břehu řeky Nilu.“ Pravděpodobně to bylo místo, kde se dalo očekávat, že někdo dítě najde. A právě sem se přišla koupat faraónova dcera. Možná, že na toto místo dokonce chodila pravidelně. * (2. Mojžíšova 2:2–4)

Faraónova dcera si schránky ihned všimla. „Když ji otevřela, uviděla dítě, a hle, chlapec plakal. Na to k němu pocítila soucit, i když řekla: ‚To je jedno z hebrejských dětí.‘“ Egyptská princezna se pak rozhodla, že dítě adoptuje. Jaké jméno dítěti původně dali jeho rodiče, se dnes již neví. Muž, který z dítěte vyrostl, je totiž po celém světě znám pod jménem, které dostal od své adoptivní matky. Dala mu jméno Mojžíš. * (2. Mojžíšova 2:5–10)

Není však trochu přehnané věřit tomu, že by egyptská princezna přijala takové dítě za vlastní? Ne. Egyptské náboženství totiž učilo, že dobré skutky jsou nezbytným předpokladem pro vstup do nebe. O adopci jako takové archeoložka Joyce Tyldesleyová uvádí: „Egypťanky dosáhly toho, že měly stejné postavení jako muži. Měly stejná zákonná a majetková práva, přinejmenším teoreticky, a . . . mohly adoptovat.“ Jeden starověký papyrus skutečně dokládá, že jistá Egypťanka adoptovala své otroky. Pokud jde o to, že faraónova dcera najala Mojžíšovu matku jako kojnou, dílo The Anchor Bible Dictionary říká: „To, že Mojžíšova vlastní matka dostala zaplaceno, aby dítě odkojila . . ., odpovídá totožným opatřením, která jsou zaznamenána v mezopotamských smlouvách o adopci.“

Zůstal Mojžíšovi jeho hebrejský původ utajen? Z některých hollywoodských filmů to tak vyplývá. Bible však ukazuje, že to ve skutečnosti bylo jinak. Mojžíšova sestra Miriam chytře zařídila, aby se jeho kojnou stala jeho vlastní matka Jokebed. Není důvod se domnívat, že by tato zbožná žena zatajila před svým synem pravdu. Ve starověku ženy kojily své děti po několik let, a tak Jokebed měla dostatek příležitostí, aby Mojžíše učila o ‚Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba‘. (2. Mojžíšova 3:6) Takový duchovní základ Mojžíšovi velmi pomohl, protože potom, co byl předán faraónově dceři, začal být „poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů“. Historik Josephus uvádí, že při válce proti Etiopii sloužil Mojžíš jako velitel vojska. Pravdivost této informace však není možné ověřit. Bible nicméně říká, že Mojžíš „byl skutečně mocný ve svých slovech a skutcích“. * (Skutky 7:22)

Když Mojžíš dosáhl věku čtyřiceti let, byl pravděpodobně připraven, aby mohl v Egyptě zaujmout vysoké postavení. Pokud by zůstal  členem faraónovy domácnosti, získal by moc a bohatství. Došlo ale k události, která změnila Mojžíšův život.

Jednoho dne Mojžíš „zahlédl jistého Egypťana, jak bije jistého Hebrejce z jeho bratrů“. Celá léta Mojžíš zažíval to nejlepší jak ze světa Hebrejců, tak i Egypťanů. Když ale viděl, jak je bit jeho krajan, možná tak, že byl ohrožen jeho život, Mojžíš udělal zásadní rozhodnutí. (2. Mojžíšova 2:11) „Odmítl být nazýván synem faraónovy dcery a zvolil si, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem.“ (Hebrejcům 11:24, 25)

Mojžíš podnikl rychlý a nevratný krok: „Srazil . . . Egypťana a schoval ho v písku.“ (2. Mojžíšova 2:12) V žádném případě to však nebyl čin muže, který „měl sklon k náhlým výbuchům hněvu“, jak tvrdí jeden kritik. Pravděpodobně to byl nepatřičný projev víry v Boží slib, že Izrael bude z Egypta vysvobozen. (1. Mojžíšova 15:13, 14) Snad Mojžíš naivně doufal, že tímto činem podnítí svůj lid k povstání. (Skutky 7:25) K jeho zklamání ho však Izraelité odmítli uznat za svého vůdce. Zpráva o smrti Egypťana se dostala k faraónovi a Mojžíš musel uprchnout ze země. Usadil se v Midianu a oženil se s Cipporou, dcerou nomádského náčelníka Jetra.

Po dlouhých čtyřicet let pak Mojžíš žil jako prostý pastýř. Naděje, že bude vysvoboditelem, se rozplývala. Jednoho dne však pásl Jetrova stáda blízko hory Choreb. Tam se mu v hořícím keři objevil Jehovův anděl, jehož prostřednictvím Bůh Mojžíšovi přikázal: „Vyvedeš můj lid, izraelské syny, z Egypta.“ Mojžíš se však zdráhal, ostýchal se a nebyl si sám sebou jistý. Odpověděl tedy: „Kdo jsem já, že bych měl jít k faraónovi a že musím vyvést izraelské syny z Egypta?“ Mojžíš dokonce poukázal na něco, co někteří filmoví tvůrci zamlčují — podle všeho měl vadu řeči. Mojžíš se tedy velmi liší od hrdinů starověkých mýtů a legend. Těch čtyřicet let, kdy pásl stáda, z něj udělalo skromného a zralého člověka. Ačkoli si Mojžíš nebyl sám sebou jistý, Bůh byl přesvědčen, že je vhodným vůdcem. (2. Mojžíšova 3:1–4:20)

Mojžíš odešel z Midianu a předstoupil před faraóna. Požadoval, aby Boží lid byl propuštěn. Když tvrdohlavý vladař odmítal, následovalo deset zničujících pohrom. Desátá z nich vedla ke smrti všech prvorozených v Egyptě. Zdrcený faraón pak konečně dal Izraelitům svobodu. (2. Mojžíšova, 5.–13. kapitola)

 Mnozí čtenáři tyto události znají. Lze je však považovat za historické? Někteří kritikové tvrdí, že zpráva v Bibli musí být smyšlená, jelikož v ní není uvedeno jméno faraóna. * James K. Hoffmeier, kterého jsme již citovali, však upozorňuje, že i egyptští písaři často záměrně vynechávali jména faraónových nepřátel. Píše o tom: „Historikové by jistě neodmítli zprávu o bitvě Thutmóse III. u Megidda jen proto, že v ní nejsou uvedena jména králů Kadeše a Megidda.“ Pan Hoffmeier se domnívá, že jméno faraóna není v Bibli uvedeno z „pádných teologických důvodů“. Skutečností je, že když se ve zprávě neobjevuje faraónovo jméno, pozornost je upoutána na Boha, ne na faraóna.

Kritikové se ale přesto brání myšlence, že by z Egypta odešel tak velký počet Židů. Učenec Homer W. Smith tvrdil, že takový masový přesun „by jistě byl dobře doložen v egyptských a syrských dějinách... Je pravděpodobnější, že legenda o exodu je překroucenou a nadnesenou zprávou o relativně malém počtu lidí, kteří utekli z Egypta do Palestiny.“

O této události skutečně nebyl nalezen žádný egyptský záznam. Egypťané se však nezdráhali  změnit historické záznamy, pokud pro ně pravda byla zahanbující nebo šla proti jejich politickým zájmům. Když se například dostal k moci Thutmóse III., snažil se, aby byla odstraněna jakákoli památka na jeho předchůdkyni, královnu Hatšepsut. Egyptolog John Ray uvádí: „Její nápisy byly vymazány, obelisky obehnány zdí a památníky zapomenuty. Její jméno se neobjevuje v pozdějších letopisech.“ K podobným pokusům změnit nebo zatajit znepokojující skutečnosti došlo i v moderních dějinách.

Pokud jde o archeologické doklady, které se týkají putování Izraelitů pustinou, musíme pamatovat na to, že v tu dobu žili jako nomádi. Nestavěli města ani nepěstovali žádné plodiny. Dá se proto předpokládat, že po sobě nezanechali nic než stopy v písku. Přesvědčivé důkazy o jejich cestě pustinou však nacházíme v samotné Bibli. V celé této svaté knize se totiž pisatelé na putování Izraelitů opakovaně odkazují. (1. Samuelova 4:8; Žalm 78; Žalm 95; Žalm 106; 1. Korinťanům 10:1–5) Významné také je, že sám Ježíš Kristus dosvědčil, že k popsaným událostem v pustině tehdy skutečně došlo. (Jan 3:14)

Není tedy pochyb, že biblická zpráva o Mojžíšovi je věrohodná a pravdivá. Mojžíš však žil velmi dávno, a proto vyvstává otázka, zda vás jeho život může dnes nějak ovlivnit.